Misia na Kosovo a Metochiju 2016 – 2. časť

Zbierky na Misiu 2016 sme sa zúčastnil i my, aktivisti slovenskej sekcie EFSK. Reportáž však písal náš český kolega, preto vám reportáž prinášame z jeho pera v českom jazyku!

Návštěva Prizrenu

Cestou z Gory jsme se zastavili v Prizrenu. Jedná se o jedno z největších měst na Kosovu. Navštívili jsme jej v předchozích letech několikrát a pokaždé jsme fascinování jeho krásou. Město má zachované nádherné historické centrum a orientální duch. Zdobí jej starobylé mešity z 15. a 16. století a ještě starší kostely, jež jsou zapsány na seznamu památek UNESCO. Albánští extrémisté sice s podporou německých vojáků KFOR tyto kostely v roce 2004 vypálili, avšak v posledních letech došlo k jejich obnově. My jsme navštívili chrám sv. Jiří v centru města.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám

Ve městě jsme se setkali s naším kamarádem Zvonkem Mihajlovićem. Jedná se o jednoho z předních lídrů kosovských Srbů. Zvonko byl poslancem srbského parlamentu a předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce na jihu Metohije. Protože však odmítl kolaborovat s kosovskou vládou, byl z funkce odvolán. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosmetu. Procházeli jsme se městem a navštívili jsme místní cukrárnu, abychom ochutnali vynikající koláče a zákusky, jimiž je tento kraj proslulý.

Zároveň jsme obdivovali krásu albánských žen a dívek, procházejících se ulicemi Prizrenu. I když jsou Albánci muslimové, jejich ženy se oblékají dle západní módy a jen výjimečně zde můžeme narazit na ženu s šátkem. Spousta Albánek se navíc obléká velmi vyzývavě. Krása srbských i albánských žen nás ostatně obohacovala během celé naší cesty. 

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem

Zvonko nám vyprávěl o situaci na Kosovu. On sám se stal nedávno obětí útlaku kosovského režimu. Do jeho domu vpadlo na jaře komando kosovské policie a zatklo jej pro údajné nedovolené ozbrojování. Záhy byl sice propuštěn a je souzen na svobodě. Obvinění z nedovoleného ozbrojování je jen záminkou pro tento očividný politický proces. Tuto kampaň proti němu vede kosovská vláda, aby jej zastrašila, neboť Zvonko je mezi kosovskými Srby hlavním odpůrcem tamního albánského režimu.

V Prizrenu dnes již žijí téměř jen Albánci. Naprostá většina Srbů odsud byla vyhnána, zůstal zde jen zcela zanedbatelný počet Srbů, navíc se jedná jen o seniory. Výjimkou je jen jedna mladá Srbka se svým dítětem, které jsme v minulosti opakovaně navštívili.

Podpora školy v srbské enklávě Jasenovik

Následujícího dne jsme vyrazili do okresu Novo Brdo, v němž jsou tamní Srbové dodnes vystaveni silné diskriminaci. Nejprve jsme jeli do Prištiny, nakoupit vše co je potřebné pro pomoc škole. Poté jsme již dorazili do samotné školy ve vesnici Jasenovik, kde na nás čekalo velké uvítání. Jedná se o základní školu „Sv. Sáva“, která má 35 žáků. Této škole jsme pomáhali již v loňském roce, viz ZDE. Děti pro nás připravily divadelní hru „Analfabet“ od známého srbského spisovatele Branislava Nušiće. Musíme říct, že byly nesmírně šikovné. Poté jsme dětem rozdali školní pomůcky a sladkosti.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování

Kousek z představení Analfabet

 

Pak jsme předali škole hlavní část pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům mohli pro školu nakoupit. Jedná se především o notebook, projektor a elektrický přímotop. Dále jsme nakoupili pomůcky pro výtvarnou výchovu a sportovní vybavení pro tělocvik. Všichni byli z našich darů nadšení, máme vám vyřídit, že tato podpora pro ně moc znamená a že vám všichni moc děkují. Tyto dary velmi zvýší kvalitu výuky ve škole. Elektrický přímotop má pro školu také ohromný význam, neboť zde mají velmi špatné a omezené topení a během zimních měsíců je ve škole velmi chladno.

Rozdávání drobností každému žákovi

Radost z dětí přímo sršela 🙂

Následovalo posezení s učitelským sborem a bohaté pohoštění. Učitelé nám vyprávěli o situaci Srbů v jejich kraji. Ta je dodnes velmi těžká. Srbové jsou v okrese Novo Brdo nadále vystaveni diskriminaci. Albánci jim zabrali jejich pole a tak se nemohou ve větší míře věnovat zemědělství, jež zde bylo vždy hlavním způsobem obživy. Srbům zůstávají jen jejich zahrádky a políčka v bezprostřední blízkosti jejich domů. Albánci ženou úmyslně svůj dobytek na tato políčka, aby tak zničili Srbům úrodu. Zároveň pravidelně kradou Srbům jejich dobytek. Kosovská policie na to nijak nereaguje. K těmto incidentům dochází v některých srbských vesnicích jen občas, v jiných k nim ovšem dochází pravidelně až téměř každodenně. Naštěstí však již nedochází k násilným útokům, k těm docházelo „jen“ po začátku okupace NATO v letech 1999-2000 a pak během pogromů v roce 2004.

Oproti dřívějším letům mají dnes tamní Srbové svobodu pohybu. Mohou bez problémů jezdit do měst a obcí v nichž žijí Albánci. Většinou tam ovšem jezdí jen nakupovat, případné kulturní vyžití v daných městech je pro ně nadále jen těžko reálné. Alespoň v tomto směru tak došlo ke zlepšení situace. Na druhou stranu kosovská vláda nijak neinvestuje do oprav infrastruktury v srbských vesnicích v daném kraji, zatímco v albánských vesnicích silnice opravuje. Situace je o to horší, že tamní srbští lokální politici v daném kraji kolaborují s kosovským režimem a nijak nepomáhají svým krajanům, které mají zastupovat.

Zprovoznění notebooku a projektoru

Pohoštění od místních bylo velmi štědré

Velmi špatná je však situace v oblasti zdravotnictví. Srbové nedůvěřují albánským lékařům a tak se léčí v srbských nemocnicích. Těch je ovšem na Kosovu jen velmi málo a jsou navíc špatně vybavené. Pacienti si často musejí zdravotnický materiál sami nakoupit, aby je lékaři vůbec mohli ošetřit. Rovněž léky jsou pro ně špatně dostupné a většinou jsou velmi drahé. Důvodem této neutěšené situace je to, že kosovská vláda úmyslně komplikuje a znesnadňuje zásobování a vybavování srbských nemocnic. Proto jsme si vytkli jako cíl pro naši misi v nadcházejícím roce nákup zdravotnického materiálu pro srbské nemocnice na Kosovu.

Tamní Srbové jsou na diskriminaci ze strany Albánců bohužel již dlouhodobě zvyklí. Vyprávěli nám, že i v době bývalé Jugoslávie za Titova režimu byli vystaveni silné diskriminaci ze strany místních Albánců, kteří byli režimem protěžovaní. Jeden ze starších učitelů nám vyprávěl o své neblahé zkušenosti. Na konci 80. let vezl k lékaři svou malou dcerku do města Gnjilane. Právě v té době panovalo silné napětí mezi Albánci a Srby. Když se dostal do albánské části města, zaútočili na něj tamní extrémisté a brutálně ho zbili. Jen stěží se mu podařilo uniknout.

V tomto okrese působili vojáci KFOR z různých zemí. Dozvěděli jsme se o zkušenostech místních s těmito vojáky. Zcela protisrbští a proalbánští byli pochopitelně američtí, britští a němečtí vojáci, s nimi mají Srbové velmi špatné zkušenosti. Italští vojáci sice nebyli prosrbští, když ale viděli, že se albánští extrémisté dopouštějí křivd na Srbech, byli Italové připraveni hájit spravedlnost a snažili se Srbům pomoci. Jednoznačně pozitivní zkušenost mají Srbové pochopitelně s ruskými vojáky KFOR. Ti Srbům vždy pomáhali a občas kvůli tomu i překročili své pravomoce.

I přes tuto těžkou situaci však většina Srbů zůstává ve svých domovech a neodcházejí do středního Srbska. Jsou silně svázaní se svým rodným krajem. Velmi pozitivní je také to, že tamní Srbové mají velkou porodnost, běžně mají jejich rodiny tři až čtyři děti. Co se týče budoucnosti, někteří z nich věří, že se bude situace v budoucnu zklidňovat, jiní jsou naopak pesimisté. Rozprávění s učiteli trvalo dlouho do večera. Poté jsme se rozloučili a vrátili jsme se zpět do Velike Hoči.

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Leave a reply

Close